Přistihla se, jak uvažuje, jaké to asi je, když tělo dopadá z padesátimetrového mostu na vodní hladinu. Co cítí? Bolí to? Jaké to je umřít?

Překvapilo ji to. Zabít se nechtěla. Ale bylo jí tak blbě, že ta myšlenka přišla sama. Jestli by to přecejen nebylo nejsnazší.

Uvědomila si, jak tenká může být ta hranice, kdy už se člověk neovládne. Možná se už ani nechce ovládnout a touží po nejsnazším řešení. Když už se tíha bytí nedá vydržet.

Sebevražda není řešení

Zároveň věděla, že sebevražda není řešení. Je to útěk. Jen komplikace na cestě duše. Pokrok a učení duše se tím zdrží, prodlouží, ztíží. A stejně si ty nevyřešené problémy bude muset projít a vyřešit v nějaké další existenci.

Navíc tady nechat děti a samotného manžela s dětmi na krku? To by dětem neudělala. Manželovi už vůbec ne. Měla ho ráda a sebe taky.

Vlastně nikdy nepřemýšlela nad sebevraždou jako nad reálnou možností, ale když ji v těch dnech skolila jakási viróza a byla ráda, že vůbec vstala z postele, dopadla na ni celá tíha bytí. V ten den pochopila, jak snadné může být udělat to nezvratné řešení.

Skryté utrpení

Navenek ale vypadala vcelku spokojeně, před lidmi vysmátá, vyklidněná. Dokonce ani před manželem o svých myšlenkách nemluvila, i když vztah měli blízký. Nechtěla ho zatěžovat, ale hlavně nechtěla přiznat, co se v ní skutečně odehrává. Stejně by to při nejlepší vůli nepochopil. Nijak by jí to nepomohlo, jen by to ještě prohloubilo její pocit selhání.

Mnozí by si řekli, že jí nic nechybí. Tak co ještě chce?

Má vcelku dobré zaměstnání, normální spokojenou rodinu.

Má právo cítit se blbě a bezvýchodně?

Poslání

Je pravda, že mnohým by to ke štěstí stačilo. Ona už se ale narodila s vědomím velkého poslání. Věděla přesně, co chce. Jako dítě. Do dospělosti si šla svou cestou. Volání duše si dokázala prosadit. Pak se jí navigace ztratila.

Už několik let se cítila uvízlá v jakési bezvýchodnosti. Snad dlouhé roky s dětmi na rodičáku jí vymazaly z hlavy jasný cíl. Cítila své poslání, ale zároveň neviděla cestu k jeho naplnění. Co? Jak? S průměrností se nespokojí. Chodit denně do nesmyslné práce, přežívat bez nějakého záměru, nikam nesměřovat ji drtilo. Ale jak jinak? Propady do zoufalství ji provázely téměř denně.

Dobře zná odvěké pravdy o tom, že co vyzařuje, to si taky přitahuje. A takové ty řeči o pozitivním myšlení. Ale když člověk plave v žumpě, těžko si do hlavy v tu chvíli dostane obrazy o nekonečném štěstí a spokojenosti.

Co jí pomohlo?

Té ženě jsem kromě jiného doporučila homeopatikum Aurum metallicum 200 CH. Během asi dvou hodin měla pocit "přecvaknutí v hlavě". Najednou svoji situaci viděla jinak. Tíživé myšlenky už se jí nějakou dobu vyhýbají a konečně jí přichází inspirace, co a jak tvořit, a rozkvétá.

Poznáváte se v tom příběhu? Nebo vás tíží něco jiného? Ozvěte se.

Pokud tyhle věci netrápí vás (gratuluju), všímejte si svých blízkých, ať případně zvládnete rozklíčovat jejich trápení zavčasu a vyhledat pomoc.