Příběh Petry Kubrichtové začal před 8 lety. V jejích 34 letech se s manželem rozhodli založit rodinu. Ještě netušili, jak dlouhá a náročná cesta to bude.

Po 4 měsících od rozhodnutí přišlo 1. těhotenství. Nadšení zkazil ultrazvuk, kde se zjistil zamlklý potrat. Následovala kyretáž v narkóze. Ačkoliv jí porodní asistentka Ivana Königsmarková radila kyretáž nepodstoupit a využít jiné možnosti, vnitřně cítila, že má poslechnout doporučení doktorů a jít tam. Byl to ale velmi negativní zážitek. Už samotná ztráta miminka byla hodně bolestná, navíc se k tomu přidal prožitek z nemocnice, kde zůstala Petra osamělá se svým smutkem a vědomím, že její dítě skončí někde v odpadu.

Druhé těhotenství

Za 2 měsíce znovu otěhotněla. Ve 12. týdnu přišlo krvácení a další zamlklý potrat. Po vyšetření UZ by ji vzali zase hned na kyretáž, ale protože si před vyšetřením bezmyšlenkovitě kousla do banánu, už nemohla – nebyla na lačno. Do dvou dnů se vyčistila sama a operaci se tím vyhnula. Tím poprvé zjistila, co umí její tělo. Předtím byla rozhodnutá na operaci jít.

Do cesty jí vstoupil dvoudenní kurz hormonální jógy. Petra se ji naučila cvičit z kurzu a knížky Dinah Rodriguezové a několik dalších měsíců se jí denně věnovala. Lektorka na kurzu kromě jiného zmínila Martinu Mangovou, která učí lunární jógu. Prý dokáže se 100% úspěšností vyčistit dělohu místo kyretáže. Další užitečná informace.

Třetí těhotenství

11 měsíců čekali na další otěhotnění. Rozhodla se udělat něco jinak a začala si zavádět Utrogestan. Zamlklému potratu ve 12. týdnu se stejně nevyhnula. Jediný rozdíl byl, že kvůli Utrogestanu nekrvácela. Už zvažovala, že další kyretáž nepodstoupí a vyčistí se sama. „Musíte co nejdřív na operaci, abyste nedostala otravu krve,“ dozvěděla se od lékaře. Neváhala a zavolala Martině Mangové (lunární jóga) o radu. „Co se stane, když s kyretáží ještě tři dny počkáte?“ byla její otázka. „Stejně mají termín až za 4 dny.“ Pustila se do cvičení lunární jógy 4x denně, a třetí den „to šlo ven“. Plodové vejce s manželem pohřbili. To byl pro Petru významný zážitek. Později pochopila, že proto to přišlo potřetí. Potřebovala si tuhle zkušenost odžít. Druhý plod spláchla do záchodu, neměla k němu a svému tělu ještě vztah, a pak ji to moc mrzelo.

Umělé oplodnění

Gynekoložka ji poslala na IVF. Tahle cesta se jí příčila, ale přesto cítila, že tam má zajít. Při vyšetření a pohovoru se dozvěděla, ať během příštího těhotenství užívá Medrol, Utrogestan, Anopyrin v 1. trimestru a Clexane.

Nic už nechtěla nechat náhodě. Sledovala svůj menstruační cyklus, věděla, kdy ovuluje a podle toho směřovali s manželem aktivitu. V lednu 2018, po třech letech pokusů a nezdarů – více než rok od posledního potratu - k ní přišla myšlenka napsat dopis svatému Johnovi (pohřbený v Holy Virgin Catedral v San Franciscu) s prosbou o pomoc. Hned měsíc na to, v únoru, otěhotněla. Užívala kombinaci léků, které jí doporučili v IVF centru, a nechala si také na doporučení sledovat hladinu D-dimerů (markery trombotické aktivity). V odběrech v 9. týdnu těhotenství D-dimery vylétly na vysoké hodnoty. Hematoložka jí předepsala injekce Clexane k ředění krve, které si píchala denně až do porodu. Donosila holčičku. Lékařka ji na její dotazy ujistila, že je na normální srážlivosti krve. Rozhodla se rodit doma. 6 měsíců (když už si byla jistá, že dítě zůstalo) se fyzicky, psychicky a vědomostně připravovala na porod.

Vyšetření v těhotenství, příprava na porod

Ultrazvuková vyšetření podstoupila jen v 10., 12. a 22. týdnu. Další odmítla – stále nikdo nedokáže s jistotou říct, zda jsou opravdu neškodná. Každý měsíc docházela na odběr krve na hematologii kvůli sledování hladiny D-dimerů. Žádná jiné vyšetření nepovažovala za nutná.

Četla knihy Hypnoporod, Aktivní porod, Znovuzrozený porod. Navštívila kurz Hypnoporodu. Dbala na stravu – žádný cukr ani jiná sladidla, žádná bílá mouka, každý večer jeden kozí kefír a vhodné bylinkové čaje. Hormonální jógu cvičila do 15. týdne. Tablety užívala jen v prvním trimestru, dále už jen Clexane. Meditovala a připravovala se na porod psychicky. Porodila za asistence dvou porodních asistentek, rychle a v podstatě bezbolestně.

Příběh nekončí, další těhotenství

Když měla dcerka 2,5 roku, pořád se kojila asi 17x denně. Petra byla vyčerpaná. Přesto hned při druhé ovulaci otěhotněla. Děťátko moc chtěla. Přišlo velké rozhodování - bude brát prášky, i když kojí? Dostala ujištění, že Anopyrin může bez obav užívat i při kojení. Po první tabletě starší dcerka krvácela z nosu. Kojení začala odsouvat až za 12 hodin po prášku a zároveň ho, navzdory protestům dcerky, výrazně omezila. V 10. týdnu těhotenství, ale dcerka dostala i tak kopřivku, přestala přijímat potravu a zvracela. Vyšetření v nemocnici potvrdilo její obavu z otravy Anopyrinem skrze mateřské mléko. Naneštěstí do toho následující den po dcerčině kopřivce začala Petra krvácet.

S potratem přišla úleva. Vlastně se tím několik věcí vyřešilo – trápení s léky a kojením, její vyčerpání,… Ale zároveň přišel smutek - děťátko nezachránila, dcerce ublížila. V ten moment se Petra rozhodla: „Donosím dítě bez prášků, nebo další dítě už nemáme mít.“ Plodové vejce spolu zase pohřbili.

Ještě chceme kluka

Po třetích narozeninách se dcerka uskromnila už jen na 3 kojení denně a Petra pocítila obrovskou sílu a touhu mít ještě chlapečka. V lednu 2022, ve svých téměř 41 letech, napsala znovu svatému Johnovi dopis s prosbou o syna. Další měsíc, v únoru, otěhotněla. Stále kojila a nebrala vůbec žádné prášky, ani injekce. „Dám do toho všechno, chci, aby se to povedlo. Donosím ho bez prášků,“ rozhodla se.

Prováděla denně dechová cvičení a sprchovala se ledovou vodou podle Wima Hofa. Věděla, že se v těhotenství nedoporučují, ale v hlavě si to srovnala – nedonosím dítě, protože to dělám, nebo proto, že to nedělám? Dechová cvičení dělala do 14. týdne, ledové sprchy do 7. měsíce, práci s vizualizací až do porodu.

Po nekomplikovaném těhotenství se v listopadu narodil zdravý syn.

To byla fakta, jak to proběhlo navenek, ale v pozadí byl velký osobní přerod

Petra se dál dělí o proces, který probíhal uvnitř, na pozadí:

„Od samého začátku jsem poslouchala svoji intuici a cítila jsem, že mě vede tou pro mě správnou cestou, byť ta cesta třeba nebyla ideální, a už vůbec ne nejlehčí. Taky jsem obecně nastavená tak, že naprosto věřím, že vše, co se mi děje, si do svého života sama přitahuju. Takže jsem se při těch bolestných ztrátách vždycky dokázala zastavit a ptát se sama sebe, proč jsem si je do svého života přitáhla? Nejprve jsem si myslela, že proto, abych získala lítost, soucit a pozornost ostatních (zejména rodiny). Takové podezření vedlo k tomu, že jsem se rozhodla o druhém a třetím potratu nikomu v rodině neříkat, s nikým ho nesdílet, a pozorovat, co to dělá se mnou, když tu pozornost a soucit nedostanu. Ale nedělalo to se mnou nic, naopak bylo příjemnější, že se mě nikdo nesnaží tzv. "utěšovat". A tak jsem se ptala sama sebe znovu: tak tedy proč?

Nejlepší odpověď, ke které se přikláním v současné době při ohlédnutí zpět, vede k mému obecnému nastavení perfekcionisty: už tu první, druhou, třetí dušičku jsem si přála, ale podmínky v mém životě ještě zkrátka nebyly tak „perfektní " jak jsem si je pro své děťátko přála mít. Ještě bylo potřeba: dát výpověď ve staré práci, vystudovat pedagogické minimum, naplánovat stavbu domu a v neposlední řadě i poznat skrz ty ztráty nemocniční prostředí (při revizi dělohy), naučit se lékaře vnímat "pouze" jako poradce, kteří nemusí vždy mít ten nejlepší pohled na danou věc (nikoli jako někoho, koho bych měla beze slova poslechnout, jak jsem tomu byla naučena z dětství) a konzultovat daný zdravotní problém s více odborníky z různých směrů (klasičtí lékaři, šamani, psychosomatici, apod.). Také bylo potřeba naučit se "problém" vnímat spíš jako výzvu: přijímám, že mě to trápí, že bych si to přála jinak, udělám pro to vše, co bude v mých silách, a pak, děj se vůle Boží, ať to dopadne jakkoliv, na mém radostném prožívání života to nic nezmění. V neposlední řadě jsem se musela naučit také lépe poznat svoje vlastní tělo, což mi později pomohlo při porodu (obě děti se narodily doma).“

Petra pokračuje ve vyprávění o svém vývoji

„Také jsem dřív, než budu mámou, potřebovala přijmout zodpovědnost za své vlastní tělo, za své vlastní strachy a emoce a tak se emočně osamostatnit od své vlastní původní rodiny/rodičů. A teprve poté, co jsem prošla iniciačním rituálem tohoto emočního osamostatnění, jsem měla sílu donosit své vlastní dítě. Od své původní rodiny jsem tou dobou dostávala mnoho rad, připomínek a poznámek k tomu co dělám, nedělám, mám dělat, či nemám dělat, a tyhle rady zcela přehlušovaly moje vlastní vnitřní vedení. Jistě to byly ty nejlépe míněné rady lidí, kteří mě milují, ale stejně vycházely z jejich vlastních životů, příběhů a zkušeností a byly v rozporu s mojí zkušeností, s mými záměry a cíli, s mým vnitřním hlasem, který mi měl ukázat cestu k jejich dosažení a přes tyhle rušivé hlasy jsem ho zkrátka neslyšela, nebo aspoň neslyšela dostatečně jasně.

Také bylo potřeba vzdát se příliš mnoha jiných aktivit, které jsem tou dobou měla. Moje dcerka čekala, až dodělám pedagogické minimum, ale už jsem ji nenechala čekat, až dostuduji také waldorfský proseminář, který mě sice velmi zajímal, bavil a naplňoval, ale odebíral mi potřebnou energii a soustředění, stejně jako přehršel všech těch dobře míněných rad a doporučení. Přišla jsem na to, že čím míň toho budu sdílet s ostatními (i s kamarády), tím víc dokážu zkoncentrovat síly na svůj záměr a tím jasněji uslyším svůj vnitřní hlas.

Krom toho jsem prošla vnitřním přerodem na úrovni druhé čakry, která prochází přímo dělohou, kde klíčí nový život. Přijala jsem skutečnost, že mi svět nic nedluží, že spíš já sama jsem dlužníkem. Že Vesmír nemá žádnou povinnost udělat ze mě matku, ale že můžu s pokorou Vesmír požádat o pomoc s naplněním mého záměru a pak děj se vůle Boží. Na základě tohoto poznání jsem napsala dopis s prosbou sv. Johnovi v San Francisku...“

Emoční osamostatnění v naší kultuře

K tématu emočního osamostatnění Petra ještě doplňuje: „V naší kultuře chybí něco podobného rituálům některých původních indiánských kultur, kde dospívající žena nebo muž odchází z péče a ochrany svých biologických rodičů a přechází pod ochranu nové matky - matky země, a nového otce - otce nebe. Rodiče někdy naopak můžou lpět na tom, že své děti budou až do smrti opečovávat a radit jim, což ale, jakkoliv dobře míněno, nikomu nepomáhá.

Když už nebylo tzv. co ztratit, dovolila jsem sama sobě projít emočním osamostatněním, získala tím skutečnou vnitřní svobodu, a proměnila se z dítěte emočně závislého na podpoře a útěše svých biologických rodičů (nebo třeba i kamarádů) v dospělou ženu, která naslouchá radám matky Země a má podporu otce Nebe. Když už teď znám svoji prvorozenou dcerku, (je neuvěřitelně náročná k sobě samé i ke všem ostatním – ostatně stejně jako její maminka), tak ta asi jednoznačně čekala, až dospěju.“

Ještě jeden střípek k perfekcionismu

„Když jsem počala mého synka, stále dokola jsem si opakovala, že i když svět není perfektní, stejně ho donosím a on se narodí. Byla jsem o tom přesvědčená, že to tak bude. Říkala jsem si třeba: Pohádala jsem se s mužem, ale stejně ho donosím. S dcerkou je to dnes náročné, ale stejně ho donosím. Dostala jsem chřipku v prvním trimestru, ale stejně ho donosím. Už třetí den v kuse leje, ale stejně ho donosím... A donosím ho bez prášků a bez injekcí, všem navzdory. A bude zdravej, silnej a bude to kluk. A tak to je. :)“

Petra shrnuje svoji cestu:

„Když mi nezávisle na sobě dvě gynekoložky (moje doktorka a pak i lékařka z reprodukčního centra Gennet) po různých testech oznámily, že vzhledem ke sníženému počtu zbývajících vajíček v mém těle a k vyšší aktivitě mých NK (zabijáckých) buněk na obal trofoblastu spermie partnera, s nejvyšší pravděpodobností dítě spontánně počaté ve svém těle nedonosím, a radily mi zkusit cestu umělého oplodnění, všechno se ve mě vzbouřilo. Dala jsem okamžitou výpověď v práci (v nadnárodní společnosti, kde jsem měla tou dobou už dobré postavení a podmínky), začala jsem žít z úspor a všechna má energie šla do toho, že se mi to podaří (krom zmiňovaného studia pedagogického minima a waldorfského prosemináře, které jsem časem také zastavila).

Navštívila jsem několik seberozvojových kurzů (včetně kurzu O smrti od významného učitele Alana Lowena, přímého žáka Osha), terapeutů a psychosomatiků (Hnízdo Zdraví MUDr. Jana Hnízdila, doktorku Helenu Máslovou, aj.) U psycholožky Jany Bartošové jsem absolvovala hluboké soukromě vedené Maiatri dýchání (obdoba holotropniho dýchání), prošla jsem kurzy rodinných konstelací, terapií "Cesta" Podle Brandon Bays, studovala mnoho knížek Osha, Alberta Villoldy, Pinkoly Estésové (Ženy, které běhaly s vlky) a Wima Hofa (Ledový muž). Každý den jsem cvičila sestavu hormonální jógy a sestavu cviků podle paní Ludmily Mojžíšové, trénovala vizualizaci, meditace, změnila šatník a začala nosit vše v červené barvě. Přestala si, aspoň z většiny, stěžovat (po přečtení knihy Svět bez stížností), a významně se ztišila - nepovídala tolik, co jindy, aby energie zůstala v těle a mohl z ní vzniknout nový život.“

Kde je vůle, je i cesta

Petřin vzkaz na konec je jasný: „Nastavit si záměr, poslouchat sama sebe a dělat konkrétní kroky, kam tě to vede. Nedržet si zadní vrátka. A taky přijmout, že se to nemusí povést, i když si to moc přeješ.“

Její příběh je důkazem, že nic není nemožné navzdory věku, zkušenostem a přístupu lékařů a okolí. Velmi si vážím jejího zapálení v naplňování svých snů, cílů a záměrů. A opravdu oceňuji odvahu sdílet i své nejhlubší a nejniternější prožitky. Ať je inspirací nám všem v jakýchkoli životních situacích.

Pokud se na své cestě ztrácíte a nevidíte světlo na konci tunelu, jsem tu pro vás s přijímající náručí, láskou a porozuměním. Pokud jste odhodlaní věci změnit, ale sami si nevíte rady a cítíte, že potřebujete podpořit, ráda se vám budu věnovat. Najdeme tu cestu spolu. Ozvěte se😉