Je lékařům jedno, že často ubližují pacientům, nebo to dělají dokonce schválně? Proč jsou často nepříjemní a odbývají vás?

Čím častěji se bavím se svými klienty nebo kamarády o jejich zdravotních trampotách, tím častěji na tohle téma dojde.

• Lékař odmítá slyšet a respektovat jiný názor. Někdy je až arogantní.
• Vaše otázky ho přivádí k nepříčetnosti.
  
• Nebo ho nic nezajímá, hlavně ať má od vás klid.
  
• Vašim obavám z nežádoucích účinků se vysměje.
  
• Zastrašuje nemocemi a komplikacemi, pokud nechcete přijmout jeho řešení (možná i preventivně).
  

A další projevy arogance, nadřazenosti, vyhoření,...

Proč se lékaři tak chovají?

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že to nedělají schválně. Oni jsou tak naučení, tak vymytí.

Studovat medicínu jdou většinou v dobré víře s touhou pomáhat druhým. Já jsem to tak měla a i většina mých spolužáků, které jsem poznala.

Kdy přijde ten zvrat?

Hned po naskočení do studia přijde tvrdá výchova v mentalitě bohorovnosti a vševědoucnosti medicíny.

• "Existuje jediná cesta, a tu máme my. Jen my víme, co je pro pacienty vhodné.
• Víme všechno. Pokud něco nevíme, nemá to řešení. Kdyby někdo tvrdil, že ho má, je to podvodník, co chce jen tahat z lidí peníze...
  
• Rakovina se dá léčit jen chemoterapií, radioterapií nebo operací. Všechno ostatní je slabé. Raději neříkejte pacientům o tom, že by se mohli vyléčit, ať nemají falešné naděje.
  
• Parkinsonova nemoc a roztroušená skleróza se vyléčit nedají, jen zpomalit..."
  

A spousta dalších přesvědčení, která do sebe medici postupně nasají jako dogmata.

A pak přijde pracovní proces. Další formace kolegy lékaři, nemocničním prostředím a dalším vzděláváním. Lékařské semináře udržují tuto "bublinu" dogmat.

Když je navštíví pacienti, kteří přemýšlí jinak a začínají se dotýkat dogmat, spustí vlnu odmítnutí, odporu, arogance. Protože proti tomu jsou lékaři taky důkladně "zpracovaní". Na zvídavé otázky jdoucí do hloubky často neznají odpovědi, tak raději přecházejí do útoku.

Frustrace a vyhoření

Frustrace a vyhoření často přichází po nějaké době působení ve zdravotnictví. Člověk, který se pustil do studia medicíny, měl v hlavě ideály o tom, jak bude pomáhat lidem, jak všechny uzdraví, jak mu za to budou vděční...

Pak přijde do každodenní medicínské reality, pořád chce lidem doopravdy pomáhat, ale ono se to i přes veškerou snahu nedaří. Konvenční medicína pro to nemá možnosti a i celková filozofie je někde jinde. Soukolí frustrace se roztáčí a blíží se vyhoření. Rezignace na jakoukoliv další snahu. Stejně to nemá smysl...

Tři a půl roku

Mně osobně trvalo asi tři a půl roku, než jsem tohle celé začala prokoukávat. Tři a půl roku na rodičovské, kdy jsem přestala být pod vlivem vymývání hlavy vzdělávacími akcemi a obecně lékařským prostředím.

Navíc změnit své myšlení a přijmout jiné cesty a možnosti znamená zpochybnit všechno, co jsem do té doby dělala a prohlašovala. Uznat, že jsem udělala spoustu blbostí, za které se teď stydím. Přiznat, že jsem se nechala vymýt a papouškovala něco, co mi někdo nasadil do hlavy. A to je k.... těžké. A nikomu nemám za zlé, že to (zatím) nedokázal.

A proto prosím za všechny lékaře, kteří ještě v sobě tu sílu nenašli nebo jim ještě ani nedošlo, že by ji měli hledat. Odpusťte jim to. Jak řekl Ježíš: "Nevědí, co činí".

Druhé můžeme změnit jedině láskou a přijetím. Nejen lékaře.